Příběh nás zavede do největšího nacistického vyhlazovacího tábora v Osvětimi. V této „továrně na smrt“ denně umíralo 10 tisíc mužů, žen a dětí. Němci masové vyvražďování dovedli k dokonalosti, více lidí zabít nemohli, protože by je nestíhali spalovat. Bylo to místo hrůzy a lidské krutosti. Čtu „ráda“ příběhy z války a koncentračních táborů. Toto je jeden z mnoha….

Při pokusu o útěk přes hranice byl zajat a uvězněn mladý fotograf Wilhelm Brasse. Jeho šikovnost, znalost německého jazyka a i to, že byl napůl árijec (otec Rakušan, matka Polka) ho možná dokázalo zachránit před smrtí. Byl přidělen do táborového identifikačního a dokumentačního oddělení. Úkol zněl: fotografovat nové vězně (jméno, datum narození a důvod uvěznění) a zakládat archiv. Fotil popravy, upalování živých vězňů, vydělávání potetovaných lidských kůží a šílené pokusy nacistických lékařů Josefa Mengeleho a Eduarda Wirthse.

…rusové a nemocní padali na kolena a z úst jim začala vytékat černá tekutina, pak se svalili na zem, pomalu, polehoučku, jako by si doma lehali do postele po dnu plném namáhavé práce. Umírali, aniž spěchali umřít, obličeje odulé, s lehkým zachvěním vypustili duši. Jenže jim to trvalo moc dlouho, občas zvedli hlavu v marné snaze nadechnout se čerstvého vzduchu, zjevně neuvěřitelně trpěli. Představit si, na co v těch okamžicích mysleli, bylo zcela nemožné…

Při osvobozování Osvětimi dalo SS příkaz zničit veškerou dokumentaci. Brassemu se podařilo s nasazením života zachránit mnoho fotografií a negativů. Kniha tak mohla vzniknout z dokumentů, vzpomínek a fotografií, a ukázat budoucím generacím hrůzy, které se v naší historii událi.

Kniha je velice dobře napsaná, smutná, ale pravdivá. Myslím, že každý by se měl zajímat o to, co se kdysi událo a občas si tyto hrůzné události připomenout. Ti, co zažili koncentrační tábory, jistě nezapomenou. Ale je nezbytné zasvětit do této temné části historie i mladší generace, aby se podobné události již nikdy neopakovali.