Prostý příběh jedné ze stovek zdánlivě obyčejných žen žijící v poválečném období, o tvrdé práci a o všedním životě našich matek a babiček. Radostí sice moc neměly, ale dokázaly si najít čas na sousedský pokec a štamprdličku třeba ořechovky nebo doma pálené slivovice.

Jednou z hlavních hrdinek je Anna, který se sice narodila na Ukrajině, ale její maminka byla Češka. V 17ti letech se dívka vypravila na vlastní pěst do Československa k příbuzným, které zná jen z matčina vyprávění a starých zašlých fotek. Anča byla takový dnešní politický uprchlík. Nedovedu si vůbec představit, kolik dní musela Anna cestovat, kde a jak po cestě spala. Myslí si, že v Čechách najde nový bezpečný domov. Pravda je ale trochu jiná, sestra její matky o Anušku nestojí, ale naopak jí chce co nejdříve provdat a tak jí dostat z domu. Docela jí chápu, má dvě děti a bojí se, že strýcův úřednický plat by nestačil uživit další hladový krk.

Teta našla Anně ženicha. Mladého a hezkého vysloužilého vojáka Pavla, který za hrdinství a odvahu dostal vlastní zájezdní hostinec v místě, které nazývali „Kamillen Tal“ – Heřmánkové údolí. To se dřív dělávalo, že vysloužilí vojáci dostávali majetky, které byli zabaveny odsunutým Němcům. Anně se Pavel moc líbil, ovšem vdávat se nechtěla. Vůbec se jí nedivím, v jejím věku jsem neměla na nějaké vdavky ani pomyšlení. Nakonec ji teta přesvědčila a Anna odjela s Pavlem do Heřmánkového údolí.

…čekali na konci úvozu. Jak se k nim neochotně blížila, poprvé ucítila tu vůni. Silnou, kořeněnou, důvěrně známou. Heřmánek. Zhluboka jí vdechovala a napětí svírající spánky obručí odporu zesláblo. Přidala do kroku. Cesta úvozem mírně stoupala a když Anna dorazila na vrchol. Otevřelo se před ní údolí. Široké, voňavé, bezpečně stulené do náruče Středohoří. I když neměla náladu na obdivování přírody, krajina jí uchvátila. Tady je ale krásně .pomyslela si s překvapením. Stezka mírně klesala a klikatila se mezi kvetoucími keři. Všudypřítomná vůně heřmánku ještě zesílila. Za poslední zátočinou se před Annou otevřel pohled na jinou část údolí. Středem protékal potok lemovaný olšemi. Stezka vedla k dřevěnému můstku, od něj pak k roubenému stavení s mohutným ochozem typickým pro venkovské domy v tomto kraji. Trochu stranou pod kaštany stála mohutná pergola, pod ní lavice obsazené nedělními návštěvníky.

Život tu ale nebyl tak růžový jako idylický název Pavlova hostince. Pavel byl zraněný, v hlavě mu zůstala střepina a díky ní trpí bolestivými migrénami a závratěmi. V těchto dobách byl taky nedostatek potravin a vesele kvetl černý trh, jen běda jestli vás načapali esenbáci. Lidé měli z příslušníků bezpečnosti oprávněný strach. Sama jsem pamětnicí tehdejšího komunistického režimu, pionýrských šátků i lidových milicí.

Kniha mě chytla za srdce. Anču jsem si zamilovala, postupně se z ustrašené holky stává dospělá a statečná žena, která si umí poradit v každé situaci. Věděla, stejně tak jako já, že v životě jsou nejdůležitější přátelé a rodina. Dnes se na to bohužel trošku zapomíná. Myslím, že tenhle příběh není určen jen pro ženy. Hlavní hrdinka si zaslouží v každém případě obdiv a úctu.